janzemanek

(Fotky) Hanka -jako socha u rozhledny

Added 2024-07-21 18:13:12 +0000 UTC

"Já to tady neznám a vůbec netuším, kde co je, takže si vyber: Buď to uděláme jednoduchý, nebo složitý". To byly moje první slova po tom, co jsme dofotili první sérii. S otazníkem v očích na mě kouká, abych jí dovysvětlil, co po ní chci. "Nahoře jsem viděl rozhlednu. Není to tam absolutní pecka, ale asi by to šlo. To je ta jednoduchý varianta. Ta složitá je sednout do auta a hledat nějaký hezký místo, dokud se zase po hodině útrap nevrátíme k té rozhledně".

Hanka se tlemí, což je dobrý znamení. A tak říkám: "Ty to tady musíš znát, tak mi pojď ukázat hezký místa, ať nemusíme fotit u posrané rozhledny!" A ona špitne "Já tad bydlim teprve chvilinku tu rozhlednu bych viděla ráda". :D A bylo vyřešeno.. Jednoduchý věci mám rád.

Takže jsme sedli do auta, popojeli dvěstě metrů k rozhledně, kam už ani nedopadalo skoro žádný světlo, okolí nebylo k focení, rozhledna zavřená, ale aspoň okolo neotravovali žádný lidi.

Poněvadž to bylo naše první focení, nechal jsem Hanu vybrat outfity a k cihlovýmu obludnýmu stavení uprostřed lesa si k mýmu (hranýmu) údivu nic padnoucího nevzala. Takže jsem (vypočítavě) sáhl po crop topu (ze kterýho jsem věděl, že se budou snadno dostávat prsa) a Haňa k tomu vybrala kraťásky, ze kterých se prý bude snadno dostávat zase zadek.. a šli jsme na to :)

První půlku téhle série jsme pořád hledali, jak to vyfotit, aby to nebylo tupý, nebo debilní, nebo jinak pošahaný a já se u toho patřičně trápil. Teprve až v druhé části galerie už se mi trochu ukazovalo, co by to mohlo být a já konečně tam někde v konečkách prstů cítil mírnou nervozitu z toho, že začínáme dělat něco, co bude dávat smysl a něco, co bude hezký.

No a když jsem se do toho konečně dostal naplno a začal jsem to " plně vidět", tak Hanka, jako Forrest Gump, se na mě obrátila a řekla: "Jsem už Honzo unavená, tak jdu domů" :D:D .. řekla "že potřebuje pauzu! .. Ale bylo jasný, že už má prostě dost :D

A nebudu lhát, cítil jsem to stejně :D

No a tak jsme doufajícně sedli k zahradnímu rozhlednovskýmu stolku s lavičkama, začali si povídat o životě a u toho jsme koukali, co jsme vlastně nafotili a jestli tam vůbec bude něco použitelnýho.. A jak to naše povídání, který šlo do všech hloubek světů, tak i fotky .. obojí bylo v tu chvíli naprosto mega boží a já měl pocit, že svět je na chvíli nádhernej, já zase na chvíli zamilovanej a naproti mě sedí žena, která (v tu chvíli) byla TOU ŽENOU, která by naplnila všechny moje životní touhy a cíle.

Tohle přesně totiž na foceních miluju. Že když se to povede, tak se s tou babou na sebe napojíme na úrovni nejvyspělejších delfínů v hlubokých oceánech a vysíláme na sebe mimoslovní signály a theta vlny, kterýma si vyznáváme horoucí a bezbřehou lásku.

Dokud neřekně: "Čum, tady vypadám jako úplná piča vole.." a mně dojde, že jediněj delfínek plující na obláčku štěstí pod sto let starou rozhlednou tam kdesi u česko-polských hranic jsem já.